Dopis z pekla

Opis dopisu Kláry N. úřednice, který je uložen ve Vatikánské knihovně v Římě

1. 1. 1964

S Aničkou Z. jsme byly úřednicemi v německém obchodním podniku. Bydlím v katolickém ústavu. Anička bydlela jinde. Byla milá přítelkyně, ale ve svaté víře lehkomyslná. Po čase se civilně provdala a více jsem ji neviděla.

Nedávno jsem dostala od své matky zprávu: „Jen si pomysli, Anička zemřela. Zahynula náhle při automobilovém neštěstí.“

Tato zpráva mě naplnila hrůzou. Věděla jsem, že zbožná tuze nebyla. Jak asi zemřela? Dala jsem sloužiti mši sv. za pokoj její duše a obětovala jsem za ní sv. přijímání. Celý den jsem cítila divný nepokoj a večer ještě více. Neklidně jsem spala. O půlnoci mne probudilo silné zaklepání na dveře a dunění větru. Rychle jsem rozsvítila, ale nic jsem neviděla ani neslyšela a venku bylo úplné bezvětří. Uvažovala jsem, co mám dělat. Po chvíli jsem se uklidnila, že to byl asi jenom klam a rozrušení nervů ze zprávy o přítelkyni.

Modlila jsem se za duše v očistci, při čemž jsem usnula. Velmi živě se mi zdálo, že o 6. hodině odcházím do naší kaple na mši sv. Hned za dveřmi mého pokoje ležel dopis. Byl bez podpisu, ale rukopis byl zcela určitě Aničky. Vykřikla jsem zděšením. Maje dopis v ruce, cítila jsem třesení a slabost. Měla jsem pocit, že bych v kapli nebyla schopna se pomodlit ani „Otčenáš“, proto jsem odešla na čerstvý vzduch do parku a tam jsem dopis přečetla. Byl tohoto znění:

„Kláro, nemodli se za mne, jsem zatracená. Jestliže Ti vše obšírně a zřetelně vypisuji, nepochází to z přátelství, ani dobrého úmyslu, ale z přinucení „vyšší moci“, kterou musím poslouchat. Sžírám se zlostí při tom psaní, že musím lidem otvírat oči nad peklem. Já Tě již nemám ráda a ve skutečnosti bych Tě chtěla dostat sem, kde jsem já zakotvila navěky.  Nevztekej se pro tento zlý úmysl, my zde tak smýšlíme všichni. Naše vůle je zkamenělá ve zlém. Nikoho ani sebe nemilujeme, navzájem se nenávidíme a proklínáme. Nic dobrého nevidíme, neslyšíme, nic dobrého nemůžeme myslet, mluvit, ani konat.

Nejíme, nespíme, nepijeme, žádné radosti nemáme. Jsme sžíráni plameny, nikdy však neshoříme. Nikdy úlevu a útěchu necítíme. Jsme děsně sužováni výčitkami svědomí a ukrutným týráním ďáblů. Duchovně přikováni blbě a strnule se díváme bez duševního vzletu, řvouce zlostí a divoce skřípáme zuřivou zoufalostí. Slova jako Bůh, nebe, modlitba, mše sv., svěcená voda, píši s velkým odporem. Vše to hrozně nenávidíme. Je to pro mne trest, že jsem si toho na světě nevážila.

Náš život je vykázán k vrcholné nenávisti, kterou pijeme jako vodu. Hlavně nenávidíme Boha. Vyvolení v nebi Ho musí milovat, protože Ho vidí v nesmírné kráse a velebnosti, jasně bez roušky a to je nevýslovně blaží. V Bohu požívají dokonalé radosti, že se to vypsat nedá a jejich blaženost nikdy nepřestane. My to víme a to vědomí nás tolik vzteká k ukrutné zoufalosti. Když to musím psát, protože jsem k tomu přinucena, zatínám zlostí zuby. My jsme Boha neviděli a nikdy ho neuvidíme, vysvobození a odpuštění nikdy nedosáhneme. Žíti věčně bez Boha, zdroje vší radosti, které jsme slovy, skutky, myslí vědomě dosvědčovali, to je následek našeho dobrovolného rozhodnutí. Toto rozhodnutí jsme ani před smrtí neodvolali, ani teď ho neodvoláme.

Rozumíte, vy lidé, proč je peklo věčné? Protože se naše pyšná tvrdošíjnost nikdy od nás neodloučí. Jak kdo umírá, buď v lhostejnosti a nenávisti Boha, takovým zůstane na věky věků.  Jestliže umírá v lásce k Bohu – bude Ho milovati a s ním se radovati věčně.

Kláro, tys mi jednou řekla: „Nebudeš-li se, Aničko, modlit, přijdeš do pekla.“ Já jsem se opravdu málo modlila a ještě s velkou nechutí, až jsem se přestala modlit nadobro. Že jsem se nemodlila, svaté svátosti nepřijímala, tím jsem ztratila milost, bez níž nemůže být nikdo spasen. Všichni, kteří v pekle hoří, buď se nemodlili, anebo jen špatně bez pravé lásky k Bohu. Zvláště mocná je modlitba Té, která byla matkou Vykupitele světa. Úcta k Ní vyrve satanovi vůdci množství duší, jež by mu pro své hříchy padly do rukou. Její jméno v pekle nikdo nevysloví. Dobrý modlitba je první krok k Bohu a to je rozhodující pro celou věčnost. S nevolí v psaní pokračuji.

Ty jsi mě radívala, abych šla na kázání, abych četla duchovní knihy. „Nemám čas.“ byla má odpověď. To stačilo na zesílení mého vnitřního kolísání. Konečně musím doznati, že od té doby pokračoval můj dušení úpadek až k úplnému pádu. Zatracení nebyla hlavní příčina, že jsem často hřešila, ale že jsem se nechtěla polepšit a kajícně vrátit k Bohu. Že jsem žila léta bez myšlenky na Boha, opovrhujíc jeho milosrdenství, neměla jsem proto ani na poslední zavolání Boží milosti před smrtí síly, abych ji přijala, ale vzdorně ji zamítla.

Ty jsi pozorovala můj duševní rozvrat a řekla mi: „Aničko, vykonej dobrou svatou zpověď, budeš šťastna a všechno bude v pořádku.“ Já jsem cítila, že by to mohlo být pravda, ale ďábel, svět a mé nezkrocené tělo mě tak pevně svíraly, že jsem ke svaté zpovědi nešla. Jestliže není mnoho lidí viditelně zlým duchem posedlých, neviditelně je jich tolik, že se hemží jako v mraveništi. Satan nemůže vzíti člověku svobodnou vůli, ale když ho člověk poslouchá, svými hříchy Boha ze srdce vyhání, Pán Bůh dovolí, že se v takovém člověku může zahnízdit zlý duch z trestu. Já nenávidím satana, ale líbí se mi, že škodí lidem. On se svými druhy, kterých je na miliony, svádí lidi ke hříchu. Obletují svět jako velké roje komárů, aniž to můžete pozorovat.

Pouze jediná věc mě mohla zachránit, a to dlouholetá nemoc anebo velké trápení. Já toho neměla, protože utrpením zkouší Bůh ty, kteří ho milují, a já Ho ráda neměla. Matku Boží jsem nectila. Vše jsme si sami zavinili. Nestejně zde trpíme každý podle svých přirozených schopností a darů Božích, jak je k hříchu zneužil. Nejvíce trpí katolíci, protože dostali nejvíc milostí, také ti, kteří hřešili ze zlé vůle trpí více než ti, kteří hřešili ze slabostí.

Moje smrt nadešla takto: Před týdnem, ale dle našich pojmů bych mohla soudit před deseti lety, tak hrozná je každý minuta v pekle, tedy minulou neděli jsme si s manželem vyjeli na výlet. Hned z rána se mě zmocnila myšlenka, skoro jako prosba, abych šla na mši svatou, ale mé rozhodnutí „ne“ ji zapudilo. Řekla jsem, že se musím s těmito věcmi vyrovnati již navěky. A následky se dostavily. Na zpáteční cestě z výletu byl manžel náhle oslněn prudkým světlem, ztratil vládu nad volantem a narazili jsme na telegrafní sloup. Z mých úst vyklouzlo slovo „Ježíši“, ale to nebyla modlitba, leda jen hříšný zlozvyk. Potom proletěla mým tělem bolest. Ještě jednou mi Bůh nabízel své milosrdenství, ale já jím pohrdla. Potom jsem ztratila na okamžik vědomí. Když jsem se probrala z mrákot, byla jsem prozářena velkým světlem a na místě neštěstí, kde ležela má mrtvola, byl můj soud. Podobně jako děj na jevišti, když se osvítí a zvedne opona. Naráz jsem viděla všechny své myšlenky, slova, skutky, hříchy, pošlapané milosti vzdor celého života proti Bohu. Styděti, prositi jsem nemohla, na Boha jsem se neodvážila pohleděti, až mi zazněl hlas neviditelného Soudce: „Odejdi ode mne.“ A má duše jako žlutý hořící stín se zřítila do věčných muk.  

Zazněl zvonek budíku o páté a probudil mne. V duši jsem měla klid a jasno. Tak přesvědčivý sen mi ozářil pravdy našeho svatého náboženství a povzbudil k horlivé lásce k Bohu, k důvěře v jeho milosrdenství a horlivému apoštolátu k záchraně duší. Musím se pevně držet ruky Boží a ruky Panny Marie, abych neměla soud jako přítelkyně Anička.