V pokoji na stole byl adventní věnec se čtyřmi rozsvícenými svícemi. Bylo tam takové ticho, že bylo slyšet, co si svíce šeptají.
Nejmenší svíce říká: „Já jsem pokoj. Ale v celém světě míru a pokoje není. Všude se válčí, zabíjejí se lidé navzájem velcí i malí a nejhorší, že i nenarození. Takovým lidem nemohu svítit.“ Pokojem zavanul lehký vánek a svíce zhasla.
Druhá svíce pláče, když říká: „Já jsem víra. Lidé v Boha nevěří, o pomoc Ho neprosí, v ničem na něho nespoléhají, je jim zatěžko plnit Boží přikázání. Je pro ně zbytečný. Ani já nemohu lidem svítit, jsem také zbytečná.“ Zavanul pokojem vánek a svíce zhasla.
Třetí svíce se odvažuje jen zašeptat: „Já jsem láska. Znají ještě lidé, co je láska k Bohu a k bližnímu? Kdyby ano, proč se nenávidí, proč si závidí? Kdyby si dokázali navzájem odpustit, hřálo by je čisté svědomí a v srdci láska. Je mi líto, ale ani já nemohu dále svítit.“ Opět zavanul lehký vánek a svíce zhasla.
Tu přiběhne do pokoje malé dítě a volá: „Copak, copak, proč nesvítí všechny svíce?“ Čtvrtá svíce se ozývá jistým hlasem: „Já jsem naděje. A chceš-li, s tvojí pomocí zažehneme znovu svíci pokoje, víry a lásky.“
Dítě zavolá: „Ano, ano, chci s pomocí Boží rozzářit světlo v srdcích všem lidem na světě, všem lidem dobré vůle.
Možná, že tuto povídku znáš. Chci ji však použít k přání, aby na Tvém adventním věnci svítily všechny svíce (pokoj, víra, láska i naděje) a pokud by přece jen některá z nich zhasla, i kdyby to byla naděje, ať se vždycky najde dítě, které s Boží pomocí rozzáří světlo ve Tvém srdci.
J:D
Dítě zavolá: „Ano, ano, chci s pomocí Boží rozzářit světlo v srdcích všem lidem na světě, všem lidem dobré vůle.
Kdysi jako chlapec četl jsem dobrodružnou knížku pro mládež, a moje dětská důvěřivost a víra ve skutečnost autorova příběhu byly podrobeny tuhé zkoušce. Četl jsem o ztroskotání lodi, při kterém se několik lidí zachránilo na malém ostrově. Měli s sebou také malé dítě, asi šestileté. Hned ze začátku pojali podezření, že ostrov nebude oplývat pitnou vodou, klesali na mysli, a tu to dítě proneslo větu, po jejímž přečtení jsem měl dojem, že je to nejúžasnější věc v celé knize. To pachole totiž pravilo:
"Bohdá, že žízní nezahyneme!"
Jsou dvě možnosti: buďto si to ten pan spisovatel takhle vymyslil, což je neuvěřitelné, nebo to dítě to opravdu řeklo, a to je ještě neuvěřitelnější.
Šestileté dítě, které říká "Bohdá, že (atd.)", je totiž zjev z říše strašidel, hroznější nežli bezhlavý hrabě, bílá paní nebo baskervillský pes, a jsem přesvědčen, že jenom ta okolnost, že se to všechno odehrávalo na maličkém ostrově, zabránila ostatním trosečníkům, aby se od toho dítěte nerozprchli na všecky strany, křičíce hrůzou.
Saturnin
Setapouch! Sobý hnusec!
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.